Jeden ze starších článků (2011), které jsem se po delší úvaze rozhodl osvěžit a znovu publikovat. Některé fráze jsem upravil, aby korespondovaly s mým současným názorem, jiné jsem ponechal původní. 😉
Nemohl jsem si pomoci, ale v posledních dnech mě nějak zmítají představy o životních vzorech, osobnostech, které by nás nějakým způsobem měly motivovat a táhnout kupředu. O lidech, kteří se v některých případech stávají našimi modlami. Lidská povaha je již taková, že hledá svůj ideál dokonalosti, ke kterému se pak snaží přiblížit. Kultura společnosti nám navíc neustále dodává jasnou představu o vzoru dokonalosti. Jsme bombardováni mnoha soutěžemi, které nám ukazují toho „nejlepšího člověka“. Jinak řečeno nám říkají, že někdo je lepší než ti všichni ostatní.
Nevím, jak bych nad tímto tématem uvažoval před 10 lety, ani netuším, jak nad stejnou záležitostí budu uvažovat za 10 let, ale to co cítím dnes, pět let od zrodu tohoto článku…
Nejednou se mě ptali, kdo je mým vzorem, většinou při nějakých rozhovorech, pohovorech a interview. Když jsem se nad tím zamýšlel a dělám to celkem pravidelně, došel jsem k názoru, že již dlouhou dobu to není nikdo konkrétní. Spíše než jednotlivého člověka, začal jsem sledovat specifické vlastnosti, které mě zaujaly, které obdivuji, řekněme základní vzorce lidského chování, které mě tak fascinují. Jsou to vlastně taková imaginární ozubená kola, díky kterým celá ta lidská psychologie ne/funguje.
Proč to však nejsou lidé jako takoví?
Měl jsem vzory, bylo to dávno a nevydržely příliš dlouho. Důvod byl jednoduchý, ti lidé mě zklamali.
Je to jako, když koukáte na reklamní plakáty vyobrazující dokonalé ženy, líbí se vám, ale v koutku duše víte, že nejsou skutečné. Když totiž někoho stavíte na piedestal slávy, tak je vždy jen otázkou času, než s ním něco zatřese a on/a spadne, nebo než budete mít jinou náladu a svůj „vzor dokonalosti“ vyměníte za jiný – byl to pak opravdu vzor dokonalosti hodný následování?
Často se nám líbí projev některých lidí, jejich vnější obraz osobnosti, něco čím působí na své okolí, ale kde bereme tu jistotu, že skutečně vidíme toho člověka jako takového? Často se mi stávalo, že takoví lidé byli ve skutečnosti někým úplně jiným. Byli agresivní, panovační, nebyli upřímní. Jejich vnější projev, který byl tak obdivovaný, byl ve skutečnosti jen mydlinovou bublinou, která při podrobnějším zkoumání praskla a objevil se malý zelený skřet. 😀
(pozn. také zažíváte ty vzácné chvíle, kdy se podíváte na někoho, koho znáte již mnoho, mnoho let a jako byste prozřeli a viděli, že vlastně nic nevidíte, nevíte a nechápete…?)
Další varianta, na kterou jsem narazil, byli lidé, kteří byli okolnostmi vyzdviženi nad úroveň ostatních smrtelníků, byli málem prezentovaní jako bohové – aniž by si to sami přáli či jim to bylo příjemné.
Kupředu mě neženou lidé, žádné vzory, žádné modly či guru. Byl jsem to (a stále jsem) já sám, tím že jsem se snažil následovat idealizovanou představu reality. Má vlastní konstrukce ideální / líbivé lidské vlastnosti mi říkala, kudy se vydat a jakým způsobem jednat.
Je tedy zapotřebí lidí jako vzorů, nebo je to jen blaf našeho myšlení, aby zabezpečil náš postupný rozvoj? Myslím si, že je to blaf. Blaf na lidi, kteří ještě nejsou mentálně připraveni překonávat hory-doly-černej les. To z toho důvodu, že upnutí k člověku-vzoru, namísto k tomu, po čem skutečně toužíme, nás brzdí. Udržuje pod kontrolou, abychom si nerozbili čumáček.
Chci-li opanovat nějakou vlastností, chci-li nějakým způsobem působit na své okolí, pak k tomu nepotřebuji nikoho dalšího, stačí, když já sám přesně vím, čeho chci dosáhnout a je-li již cíl jasně vytýčen, není nic jednoduššího než se za ním vydat.
Faktem totiž zůstává, že čím více vzorů si budeme hledat, čím více osobností při tom budeme střídat na „piedestalu slávy“, tím více se sami v sobě ztratíme, nakonec by člověku nezbylo nic jiného než smutný obraz skutečnosti, cizího člověka, kterým jsme ve skutečnosti nikdy nechtěli být. 🙂
Můj dnešní závěr je velmi jednoduchý. Zkuste se někdy namísto „KDO?“ zeptat „CO?“, neohlížejte se v čem excelují lidé kolem vás – zbytečné, zjistěte v čem byste mohli excelovat vy!
Stručně řečeno, BUĎTE SAMI SEBOU! To je jeden z hlavních klíčů k rozvoji!
Pokud nechápete pod spojením ,,mít něho za vzor“ totální napodobování a oddanost danému vzoru, pak nevidím nic špatného na tom, abychom v životě měli ať už lidi či jejich některé vlastnosti jako inspiraci. Souhlasím, že je třeba hlavně neztratit sám sebe, ale jsme přeci jen formování vnější společností, tak proč z ní nevybrat to nejlepší?