JÁ + JÁ = MY

Mám pro vás malé překvapení, tento článek není pouhým výplodem mého extrémistického myšlení, tentokrát se můžete těšit na text protkaný názory mnoha dalších lidí, které jsem za účelem tohoto šťavnatého tématu oslovil. Doufám, že se bude líbit! 🙂

Já vím, že mé články bývají poněkud delší a váhal jsem, zdali je nedávkovat formou seriálů, ale proč… vždyť si přečtení můžete klidně rozložit do několika dní a navíc, jsou to zatím jen občasníky. Tento článek nejspíše nebude výjimkou. Tak nějak to cítím v kostech i při pohledu na tu spoustu informací, které se mi podařilo nashromáždit.

Dnešní téma není pro mě úplně typické, většinou se vztahové problematice nevěnuji veřejně, občas v rámci koučování, ale pravdou je, že i svůj osobní život držím velmi zastíněný, mám rád soukromí. Navíc, zrovna toto je téma, které by spíše zapadalo do konceptu Antilopajournal.cz, takže pokud vás zajímají vztahové věci, jděte se podívat i tam, vřele doporučuji!

Znáte ten pocit, kdy se setkáváte s opakujícím se jevem a víte, že je to takto špatně…? Jen prostě nejste schopni si sednout a udělat si ucelený koncept…? Třeba jen proto, že jej nepotřebujete.

Ve svém článku Zloději jsem nastínil téma „Já a My“ a očividně jsem si tím na sebe ušil bič, protože se mě na to čtenáři začali vyptávat – btw diskutujte i tady, ne jen se mnou v soukromých zprávách! 🙂

Opět sedím ve vlaku, ale tentokrát ten článek nenapíšu na jeden zátah, tak jako posledně. (edit.: dopisuji jej o tři dny později)

Až příliš často se ve svém pracovním i osobním životě setkávám s páry, které si pletou zásadní rozdíl mezi používáním „Já“ a „My“. Zaměřuji se na psychologii komunikace a manipulaci, a tak mi tyto věci, které většina lidí příliš nevnímá, nepotřebuje a přehlíží / neřeší, přijdou zajímavé – profesní deformace, chcete-li. Avšak, stejně jako mnoho jiných věcí, tento jev dostal mou pravou pozornost až ve chvíli, kdy se mě začal osobně dotýkat, ovlivňovat mé přátelství s kamarády a kamarádkami.

Takže, jdeme na to…? Připraveni…? Nádech, výdech, hluboký náááááádech… a…

Představte si roztomilý páreček. Znáte buď jednoho/jednu nebo druhého/druhou. Samostatně je (byl) ten člověk naprosto v pohodě, schopný činit vlastní rozhodnutí, mluví (il) v 1. os. č. j., ale když je se svou drahou polovičkou, nebo když se drahá polovička stane nějak součástí tématu, najednou JÁ p ř e s t a n e existovat a zastoupí ho nenahraditelné MY. Nebo, ještě lépe, přestane mluvit a druhá polovička začne používat MY na začátku každé věty.

My ne/půjdeme, my jsme se ne/rozhodli, my ne/chceme, nám se ne/líbí, my ne/můžeme.

Taková ta situace, kdy před nimi sedíte a říkáte si… „What tha fu*k…?!“. Později přejdete k názoru, že jeden nebo druhý je jednoznačně pod pantoflem atd.. Asi se mi dnes nechce úplně rozebírat dalekosáhlé možnosti, nemožnosti a hypotézy o budoucnosti a vytrvalosti takových vztahů. Pokud se chcete pobavit, krásně to popisuje film Teorie tygra (CZ 2016).

Dříve jsem míval silné tendence (na vlně odpovědnosti) dotčené lidi upozornit a pokoušet se jim „otevřít oči“, že vlastně ztrácí vlastní individualitu (dnes už se většinou jen uculuji a poslouchám – rozumějte, tvářím se, že jsem moudřejší). Když jsem pak později byl v podobné situaci, jako každý jiný člověk, který se pokusil o vztah, měl jsem naprosto jasno, že chci vidět tři definovatelné úrovně vztahové komunikace – ty, já a my. A o tom dnes budu psát. Není to příběh napínavý, ale je informačně velmi hodnotný. 😉

V rámci studia manipulace zastávám trend, který separuje muže a ženy. Muži, ti, kteří bývají lépe vybavení pro lov, boj atd. a ženy, které nemívají tak silnou konstituci, ale jejich intelekt aka schopnosti manipulovat, dalece převyšují přirozenou rozlišovací schopnost mužů. Jinými slovy, my máme svaly, ony mají čáry. Rád bych to všechno svedl na ženy, ale myslím, že se všichni běžně setkáváme s prohozenými dominantními a submisivními rolemi. Takže ano, je to případ od případu.

V tomto směru naprosto souzním s odpovědí Daniela:
„Chlap musí být pevný sám v sobě, mít své JÁ, aby ho mohl spojit se svou druhou polovičkou. Ale kolem mě je hodně chlapů, co neměli dobrý vzor v otci, kteří své naplnění hledají ve své partnerce, a to není moc dobrý. Buď se nechají komandovat, nebo si z ní dělají svého nejlepšího kámoše.“

Udržet si v dnešní době své vlastní já, je dle mého názoru, neuvěřitelně náročný úkol. I přesto, že máme všechny možné prostředky pro poznávání se, mnoho lidí se sdílí s tím, že vlastně vůbec netuší, co se životem. Vnější syntetický a manipulativní svět komunikace, naprosto viditelně blokuje schopnost lidí dosáhnout k jádru svého já, a pokud neznám své pevné jádro, jak bych si pak mohl své JÁ vůbec udržet do budoucna…? Ale to je spíše má osobní víra než násobně ověřená záležitost, nejsem sociolog.

Takže, jak se vlastně neproměnit v pitomce a zachovat si své já i vztah jako takový…? Svůj názor napíšu úplně nakonec, nyní dám prostor pro to, co se mi podařilo sesbírat.

Mladé páry, tedy takové, které ještě nejsou svázány manželstvím, ani ovlivněny rozvodem, mají dle mého názoru jednu společnou linku, a to je nejasnost toho, kde vlastně hranice JÁ a MY začíná a končí. I přesto, že ji naprosto jasně dokáží rozlišit. Jako první mě napadlo, že možná ani nechtějí mít jasné hranice, ale na to vám naservíruji odpověď o pár řádků níže – díky jednomu manželskému páru.

Jeden z párů, který jsem dotazoval se k tomuto tématu postavil velmi racionálně, kdy popisovali význam hranic, jejich existenci a definice, jádro odpovědi však dle mého názoru spočívalo o pár řádků níže „Podle nás rozdíl mezi my a já nikdy nemůže začínat a končit, protože se jedná o integrální část každé individuality či vztahu, která se postupem času vyvíjí, splývá a opět se rozchází, aby mohla opět splynout, obrousit se či působit dlouhodobé rány.“.

Bára s Radkem, zase krásně demonstrovali osobností rozdíly, kdy Bára jasně řekla, že „…pro mě je „my“ úplně nezbytný. Když s někým chodím, je to, jako by vznikl nový svět nás dvou, který končí v okamžiku, kdy se rozejdeme, nebo když vztah vnitřně umře, kdy se o něj jeden, druhý nebo oba přestanou starat, kdy se „já“ stane důležitějším a zbude jen fakt, že jsou pár ale žádný obsah…“. Radek ji o chvíli později krásně doplnil s „…mi ještě přijde, že potřeba mít „my“ je silnější a zásadnější v těžších chvílích…“. To byl však projev jeho osobnostního postoje, který Bára tak úplně nesdílí, poněvadž MY potřebuje cítit kontinuálně.

Poslední hřebíček do rakve mladých párů pak zatloukli Verča s Jirkou. Ze začátku Verča popisovala vznik, vývoj, zánik a obnovu svého JÁ, až se dostala k „Moje JÁ opět začalo až v mém prvním dlouholetém vztahu, který trvá do dnes. Byla jsem to JÁ a ON, kteří měli jiné názory, jiné zvyky, jiné kamarády, každý měl i svou vlastní postel. Jelikož mi na něm záleželo a vypadá, že mu záleželo i na mě, z našeho JÁ a TY jsme se postupem času stali MY, které jsme potvrdili i našim prvním společným bytem. Byli jsme to MY, kteří se museli shodnout, jaký nábytek koupíme, MY plánujeme naši dovolenou, naši budoucnost, máme naši postel. Dokonce, i když on koupil auto, je to naše auto :-)“. Jirka pak hledal především původ MY a jeho samotný vývoj „Myslím, že je důležité dostat se do určité fáze, kdy se svým partnerem musíte najít něco důležitého, co vás začne spojovat, jste tak zvaně „na stejné koleji“ a je úplně jedno zda se jedná o společné bydlení nebo o nějaký silný zážitek, který vás poznamená do konce života nebo ho minimálně dlouhou dobu z paměti nevymažete…“. V další části Jirka rozebíral sobeckost a rozdílný náhled partnerů na JÁ a MY, vlastně docela podobným způsobem jako Bára s Radkem. Jirkův závěrečný názor je však takový, že ke správné schopnosti vnímat partnerské role je zapotřebí i určitá mentální zralost obou partnerů „aby jste mohli mluvit a uvažovat jako „my“ potřebujete mít opravdový důvod a až ho najdete, tak si to ihned uvědomíte a pokud si to i tak neuvědomíte, tak ještě není váš čas mít opravdový vztah.“.

Aniž by to věděli, všichni se zároveň shodli na tom, že MY se nesmí stát závislostí a nahradit vlastní JÁ. Něco, co bylo tak nějak společné všem dotázaným. Chce se mi ještě něco napsat k Jirkovu komentáři o těch „významných spojujících okamžicích“, ale třeba jindy v jiném článku. Má recht chlapec!

Ale jedeme dál, přeskočíme o pár let dopředu, jak si se stejným zadáním poradily manželské páry…? Už jsem nahoře zmiňoval Daniela, který si mimo jiné myslí, že „Máme milovat druhého jako „sama sebe“. A jsou lidé, kteří nemají své JÁ tak silné, aby mohlo sebevědomě milovat druhého, raději se upínají na partnera (viz Runaway Bride s Julií Roberts)“. Ještě o něco zajímavější je pak jeho názor na mužskou roli „Teď mnohem více zajímají „mužská přátelství“. Schopnost udržet si vztahy navzdory náporu v manželství, práci, s dětmi.  Udržet si referenční skupinu. Udržet si mužství. Neztratit se ve shánění levných plínek a dobrého logopeda.“, to celkem odpovídá trendu doby. Naše generace žije snad nejdéle bez jediné války, obecně se snad také všichni shodneme na tom, že feminizace mužského pokolení občas překračuje běžné chápání, někteří by řekli i zdravé meze. Kompenzace pak můžete vidět na každém kroku, ať jsou to nové „chlapské“ módní trendy či balistický nárůst zájmu o rádoby-militaristické překážkové závody.

Novopečení manželé Jana s Pavlem mi situaci popsali jako „Používám my, když jsem si jistá, že se k dané věci stavíme stejně, když jsem to s Pavlem už třeba probrala a znám tudíž jeho názor (a je stejný jako můj).. pak si troufám říct my.“, zároveň Jana přiznává, že si na používání MY musela nějakou dobu zvykat, každopádně můj respekt si získala až když řekla, že „…“my“ začíná tam, kde se otázka týká opravdu nás obou…“ s krásným dodatkem, že „…“já“ nesmí zmizet :)“ a „…každý si alespoň kousek svého „já“ musíme zachovat…. a především myslet na toho druhého, že má taky své „já“ a netlačit ho vždy a všude do „my““.

Mým posledním pokusným párem byli Pavla s Pavlem, kteří se shodli na tom, že hranice JÁ a MY se v párech nedají z dlouhodobého hlediska úplně definovat, protože se mění a posouvají, ale je zapotřebí si udělat jasno v tom, co je individualita a co je to pár.  Aniž by to tušili, poskytli mi naprosto jasnou odpověď na to, proč se zdá, že mladé páry snad ani nechtějí příliš definovat JÁ a MY, tak jak jsem naznačil výše… „Ve fázi zamilovanosti jsme ochotni pro „my“ obětovat všechno a na nějakou dobu značně eliminovat své „já“.“. Tento stav však není dlouhodobě udržitelný, to je jasné, a jak Pavla s Pavlem pokračovali „Pro fungující vztah je ovšem naprosto nutné, aby si každý z partnerů své já, svou individualitu zachoval. Vztah, kde některý z partnerů své já ztratí, nemůže dlouhodobě fungovat ke spokojenosti obou zúčastněných.“.

A na závěr… byl by to hodně špatný konceptuální článek, kdyby neobsahoval názor i pár svobodných lidí, kteří mají za sebou nejeden rozchod. Předpokládal jsem, že rozejití lidé, či lidé, kteří jsou delší dobu sami, budou mít na danou věc kritičtější názor a vlastně jsem se ani nemýlil.

Olga se úkolu chopila více popisně a z pozice vnější pozorovatelky trefila hned v úvodu hřebíček na hlavičku, když řekla, že „…jeden vždycky ustupuje víc než druhý, ale u tzv. harmonických párů to ten druhý tak nevnímá“. Olga je moudrá ženská, takže dále pokračovala přiznáním, že to je jen její vnější pozorování a že to ve skutečnosti může fungovat trochu jinak.

Tomáš se s tím také moc nepáral, když po delším zamyšlení řekl, že „…nekončí ani jedno. Dle délky vztahu a okolností, plus podle každého individuálně mezi sebou, Já a My bojuje a ustupuje tomu druhému.“. K závěru se však i jeho názor stočil zpět k tomu, že v dlouhodobém měřítku začneme soustředit svou energii na nově vznikající MY, ať mluvíme o vztahu, dítěti či majetku.

David zase naprosto jasně viděl potřebu diplomacie a domluvy v páru „Nejde určit jasně kde je začátek a konec, protože v soužití dvou lidí nebo vážnějšího vztahu jsou různé situace vyžadující různé řešení a výsledky. Tak například volný čas – domluva – jeden člověk chce jít na pivo s přáteli a druhý chce romantiku u televize a vína při svíčkách. Musí se holt domluvit, co budou podnikat společně.“.

A konečně Lukáš se problému chopil velmi čitelně a řekl „pomůžu si matematicky:  množinami – dvě kružnice vedle sebe jsou dva jedinci, jestliže se kružnice protnou, vznikne průsečná podmnožina společná oběma jedincům. Dávám část sebe a přijímám část tebe.“.

A stejně tak jako jsem tento článek otevíral názorem Daniela, Lukáš podobně řekl „Průsečná plocha může být různě veliká – extrémy však jsou zhoubné – ten, kdo se cele dává druhému, leží a padá s tím druhým; ten, kdo se pronikat nechce, vytváří model dvou souběžných kolejí, které se neprotnou.“.

A co si o tom myslí autor? Z komunikačně-manipulačního hlediska? Můj postup byl jednoduchý, zadal jsem všem účastníkům stejnou otázku „kdy končí já a začíná my…?“ – v lehce různých obměnách kvůli srozumitelnosti. A pak jsem jel vlakem pryč, po cestě přemýšlel nad konceptem článku a až druhý den při cvičení mi došlo, kde vlastně vidím jádro celého problému, a ono se to vlastně nelišilo od toho, co jsem se později dozvěděl od dotázaných.

Narodíme se jako jedinci a zemřeme jako jedinci, to je prosté dogma. Ale pro život jsou lidé stvořeni společensky, měli by se tedy minimálně SNAŽIT – v y t v á ř e t MY. Kdokoli, kdo se snaží zůstat jako pouhé JÁ se nejen ochuzuje o hloubku emocionálního prožívání, ale také se vystavuje značnému riziku psychických poruch. Ale o tom třeba jindy. A nyní…

JÁ, je to, s čím do vztahu vstupujeme.

MY, je to, co ze vztahu získáváme.

Když budeme mluvit a uvažovat o JÁ, měli bychom vždy mluvit o věcech, na které máme odlišné a nejednotné názory, na které jsme si ještě nedokázali vytvořit společný názor, na věci, které jsme spolu neprobírali, na věci, na u kterých bychom museli z našeho postoje ustoupit. A to je velmi důležité. Dynamika vztahu je v různých obdobích jiná, většina MY ztroskotá po prvotní fázi zamilovanosti.

MY, by se pak mělo týkat všech věcí, na které jsme si utvořili společný názor, aniž by musel jeden či druhý ustoupit, podřizovat se. Tedy MY, je dle mého názoru něco, co by mělo vzniknout budováním, nikoli rozpadem, eliminací či ustupováním.

Často slýcháváme, že vztah a manželství vůbecm je o kompromisech. Spíše než o kompromisech je o vzájemných dohodách, ale to je jen slovíčkaření. Bavíme se teď samozřejmě pouze v rámci vyjadřování názorů a uvedu to na příkladu… pokud jeden z partnerů (či oba) kouří a ten druhý (jeden z nich) se rozhodne, že mu to vadí a bude tento zlozvyk chtít ukončit, pak je CHYBNÉ mluvit o tom ve formě „my jsme se rozhodli“ – samozřejmě, pokud se nejedná o jeden z těch vzácných případů, kdy i kuřák sám chce upřímně skončit.

A proč mi vlastně tak záleží na zdánlivě nepodstatné věci…? Protože přiznejme si to, očividně se to u zdravě se vyvíjejících párů srovná samo – možná. Mno, v prvé řadě mi nejde o ty „zdravé“ vývoje, že ano. Druhá věc je pak to, že to co říkáme a jak to říkáme, do značné míry ovlivňuje i to jak nad sebou přemýšlíme a naopak. A do třetice, koncept JÁ a MY je něco, čím by se dříve či později měl každý pár chvilku zabývat, aby se náhodou nestalo, že na úkor MY naprosto ztratíte své JÁ  a po 10 či více letech pak zjistíte, že jste NĚKDO/NIKDO, kdo jste vůbec být nechtěli.

Co si z toho všeho odnáším já…?

1. Vybral jsem si hodně špatný vzorek lidí, oni jsou všichni velmi rozumní a vyspělí.
2. Pokud není spokojené mé vlastní JÁ, nemůže být nikdy spokojené ani MY, ať si to druhé JÁ myslí, co chce.
3. Není to nic objevného, každý kdo je „donucen“ se nad tímto konceptem kriticky zamyslet (nemáte zač) vždy dojde ke stejnému závěru jako všichni ostatní výše zmínění i nezmínění.

A co vy…? Kde podle vás v páru končí JÁ a začíná MY…? 🙂

 

PS: Abych blíže osvětlil své důvody. Jde mi vždy jen o ozařování temných koutů naší mysli. O nahlížení na věci, které rádi přehlížíme, protože přesně to, co rádi přehlížíme a neřešíme, nás má pak tendenci nemilosrdně dohnat a uštvat. Cítil jsem potřebu toto téma otevřít, protože se s tím setkávám až příliš často a úplně stejně cítím potřebu otevřít podobné téma typu „nemůžu“ vs. „nechci“. Jako vždy, nevyžaduji, abyste se mnou souhlasili, jen abyste to ozkoušeli, než to zamítnete. 😉

 

Contributions:

Daniel je jeden z mých nejoblíbenějších farářů vůbec, krom toho, že ostatním víru nevnucuje, zapojuje se do mnoha neformálních aktivit. Znám jej již mnoho let, lehounce jako faráře, více jako kouče a také jako včelaře s naprosto špičkovou medovinou.

Pavlu s Pavlem jsem oslovil z toho důvodu, že jsou z mého pohledu jeden z duševně nejvyzrálejších párů, jaké jsem měl možnost poznat. Určitě mají také svá issues, stejně jako všichni lidé, ale jejich příspěvek více než potvrdil můj názor na ně jako manželský pár.

Jana s Pavlem jsou čerstvý manželský pár, který mě tak uchvátil svou dynamikou vývoje, že jsem je prostě musel zapojit. Nehledě na fakt, že kdybych někdy utíkal z domu, utíkal bych k nim. 😀

Verča s Jirkou jsou jeden z párů, kteří mě pro svou živost a energičnost naprosto fascinují. Během jednoho večera se zvládnou nepočitatelně pohádat a usmířit a přesto jsou stále spolu!

Když jsem oslovoval Báru s Radkem, tak jsem jim psal, že jsou pro mě takový „lehounce seriálový pár“, ona Bára je herečka a Radek podnikatel, takže ta kombinace vzájemných argumentačních přestřelek občas stojí za to! S popcornem v první řadě.

A samozřejmě nesmím zapomenout na Olgu, Tomáše a Davida, kteří jsou každý naprosto jedineční, proto jsem se jich ptal, že ano. A Lukáše…? Toho vlastně vůbec neznám, ale rovněž mu patří mé vřelé díky!