ZLODĚJI

…seděli jsme s kamarádem v kavárně, kam za námi měla dorazit jeho přítelkyně. Tehdy jsme se měli vidět poprvé, tak jsem byl zvědavý, STŘIH o asi dvě hodiny později jsem se přistihl, jak ji říkám, že mě zaráží jak je arogantní a sebestředná. Pro ni tehdy přelomový názor (nikdy by to do sebe neřekla, nevím, jestli by to o ni vůbec někdo řekl), který kdyby nedokázala přemoci, asi bychom dnes nebyli kamarádi.

Myslím si, že nevýhoda silně logicky uvažujícího člověka, který nalezne takovou zálibu v psychologii komunikace je, že občas dává přednost samotné informaci před formou vyjadřování. Ani netušíte, kolikrát mě to dostalo do problémů – člověk by to neřekl, ale lidé nejsou obecně příliš tolerantní. Dnes už jsem, pravda, opatrnější, a pokud vím, že něco formuluji nešikovně, alespoň na to důrazně upozorním – mnohdy je i to nedostačující.

Přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí je jedním ze základních kamenů koučování. Trochu to nadnesu a rovnou řeknu, že si myslím, že to je klíčovým parametrem dospělého života. O tom, že to není vždy jednoduché, nemusím psát, někteří mi budou dokonce namítat, že to není vždy možné. Původně jsem se považoval za člověka, který má všechna rozhodnutí pevně v rukou a tak jsem i tvrdil, že tomu tak není, že je vždy možné činit vlastní rozhodnutí. Jak již tušíte, byl jsem náturou člověk, který si primárně stojí za tím, že si osud řídí sám, že jej nemá někde ve hvězdách předepsaný nějakou vyšší mocí.

Dnes už jsem jiného názoru, ale to neznamená, že si myslím, že má budoucnost visí někde ve vzduchu a na mě je pouze to, abych ji objevoval. A i kdyby, tak věřte, že můj dnešní článek je mířen více přízemně, nemám náladu se pouštět do abstraktních a duchovních rozborů o smyslu života.

Mám v hlavě dvě otázky…

Kdo vás okrádá o právo se rozhodovat…?

Komu kradete právo se svobodně rozhodnout, jak by se měl cítit…?

Začněme sami u sebe, děláte to vy, dělám to já… dělají to všichni – otázkou je jen do jaké míry. Kdy naposledy jste někomu něco neřekli, protože jste pro to měli naprosto jasný a obhajitelný důvod…? Nechtěli jste, abyste vypadali vlezle, drze, poníženě, ublíženě, arogantně, hloupě a dalo by se pokračovat do nekonečna.

A další krásný příklad, kdy naposledy jste po druhém člověku něco nechtěli protože… jste jej nechtěli obtěžovat, protože jste si nebyli jistí, jestli můžete…? Kdy naposledy jste řekli „ano“ či „ne“ aniž byste se zeptali na názor člověka, za kterého jste v daný okamžik učinili rozhodnutí (tady je hranice velmi tenká, já vím, často to máme povoleno), ALE.. jak v párech rozlišujete používání MY a JÁ…? Tady jen dodám poznámku, že mě neuvěřitelně baví pozorovat, jak se v párech zaměňuje „my“ a „já“, ale o tom třeba jindy.

Uvedu příklady…
Nechtěl/a jsem tě tím otravovat…
Nevěděl/a jsem, jestli se Tě na to můžu zeptat…
Nechtěl/a jsem ti tím ublížit…
Neozýval/a jsem se, protože už to bylo dlouho a nevěděl/a jsem, jak zareaguješ…
Bál/a jsem se, co si o mně budeš myslet…
Nevěděl/a jsem, jak se ohledně toho cítíš…

…a má nejoblíbenější…

Nevěděl/a jsem, jak ti to mám říct…

Lidský mozek je naprosto dokonalý orgán, na základě nepodstatných informací, dokáže bez sebemenších výčitek ignorovat všechna logická východiska a předpovídat budoucnost, reakce ostatních a JEJICH NÁZORY na základě toho, co má zrovna k dispozici, bez ohledu na to, zdali jsou to informace relevantní, úplné či nikoli.

Velmi rádi pak sklouzáváme k tomu, že si řekneme, že to co bychom řekli, by mohlo druhému člověku ublížit, že to co děláme, by mohlo druhému člověku uškodit, že nemluvením, neděláním vlastně šetříme pocity druhého člověka, vlastně ho šetříme celkově, protože jej nechceme dostat do nepříjemné situace. Ale řekněme si na rovinu, kdo v danou chvíli rozhoduje, že to či ono bude / nebude druhého člověka obtěžovat, že mu může ublížit, uškodit, nemusí se mu líbit a na základě jakých informací k takovému rozhodnutí docházíte…?

A přesně toto jsou chvíle, kdy krademe a jsme okrádáni. Je asi náročné rozlišit tu tenkou hranici mezi krutostí a otevřeností, já vás chápu – zloději. Problém vidím v tom, že v takových chvílích nám berete odpovědnost za náš život, bráníte nám se svobodně rozhodovat, nemluvě o emočním pnutí, které to vyvolává ve vás. Je to hloupé klišé, ale slovní komunikace je umělý koncept, který se vyvíjí paralelně s nadřazenou, uměle vytvořenou.. kulturou. Nebudu vás dnes přesvědčovat o tom, že máte ze dne na den naprosto změnit své chování a bez ohledu na pocity ostatních chtít, žádat, říkat… chci jen, abyste se zamysleli nad tím, že ne každý uvažuje stejně.

Určitě znáte ten pocit, kdy se dozvíte, že vám někdo něco neřekl / tajil, protože nechtěl ranit vaše city… možná také znáte ten pocit bezradnosti, kdy nevíte, co váš štve více – jestli samotný problém nebo to, že vám to někdo tajil, protože XXX (XXX = libovolný ospravedlnitelný důvod).

Asi nejzákeřnější na celém tomto paradoxu mi přijde, že k němu nejvíce inklinují tzv. hodní lidé, kteří jsou hodní k ostatním, ostatní je považují za hodné – otázkou je proč jsou vlastně považovaní za hodné. A jsme zpět na začátku, JSTE HODNÍ, AROGANTNÍ A SEBESTŘEDNÍ protože berete ostatním lidem právo se rozhodovat. Otázkou zůstává, šetříte city toho člověka… nebo své protože byste trpěli pravděpodobně doživotními výčitkami…? J A to jsem ještě nezmínil, že i hodní lidé mají své limity, a když pak po půl roce „zatajování“ a „neříkání“ neplánovaně bouchnou, tak tím napáchají takové škody, že je pak pomalu zapotřebí terapie.

Nebudu vás dnes přesvědčovat o změně životního stylu, víte co, mi je to vlastně úplně jedno, ale rozhodně vám učiním návrh – dejte svému chování hodinku kritiky, podívejte se kdy, u koho, jak a proč tak činíte… a pokuste se to změnit, alespoň jednou. Možná se to nestane poprvé, podruhé, potřetí.. ale věřte, že velmi brzo se lidé kolem vás stanou chápavějšími a tolerantnějšími a věřte, že vím, o čem mluvím, své přátele standardně vystavuji velmi nepříjemným situacím a extrémům (oni mě také nešetří, nemyslete si), ale výsledkem je, že je toho mezi námi jen velmi málo, co bychom si tajili. Vše je pak mnohem jednodušší a dokonce i ty osobnostní výchylky se pak snášejí mnohem lépe.

A na závěr… „Co když už to tajím dlouho…?“ má odpověď: „Každým dalším dnem, kdy budeš čekat, to bude jen horší a horší.“