PADESÁT ODSTÍNŮ UPŘÍMNOSTI

Kdybyste se měli umístit a škále od 1 do 10, podle toho jak moc jste upřímní, kde byste se umístili a proč? Beze srandy!!! Pokud jste si podobnou otázku ještě nikdy nepoložili, proč tak neučinit nyní, popravdě řečeno, pro účely následujícího článku, vám to přijde vhod, takže…
Od 1 do 10… kde?
…
A proč…?

Podobnou otázku jsem dostal při supervizi, čímž koučové často nazývají intenzivnější koučovací session se zkušenějším koučem. Analogie v psychologii „terapie pro terapeuty“. 😀 Tehdy už jsem měl náskok, takže má odpověď byla velmi rázná „Jakou upřímnost máš na mysli?“.

Bezesporu dokážete své přátele rozdělit do tří základních skupin „ti, co hrají divadlo“, „ti, co jsou OK“ a „ti, co jsou upřímní“. To, že si intenzitu upřímnosti dokážeme ještě rozlišit, dnes nebudu vůbec řešit, především proto, že se většinou jedná pouze o separaci na „vhodnou“ či „nevhodnou“, a to podle aktuální nálady a/nebo podle toho, na koho je mířena či odkud vychází atd. A neříkejte, že ne, stejně nakonec tiše přiznáte, že ano. 😀

„Normálně“ upřímný člověk, je považován za standard (obzvláště tady v našich krajinách), extrémně upřímný člověk pak většinou za exota. Držím se názoru, že všude platí zákony zachování, a upřímní lidé tak často tají mnohem více, než říkají. BUUUUM! A je to venku. 

Není to ani tak o tom, že by upřímný člověk nebyl schopen diplomacie a mlčení, je to o zvolené cestě (v tomto případě cestě spočívající v polarizaci celého svého okolí na „je to super člověk“ vs. „je to totální kretén“). Nenechte se zmýlit! Upřímní lidé mají stejné společenské zábrany jako ti ostatní, jen se je rozhodli ignorovat. Proč? Na to se jich zeptejte sami.

V mém sociálním okruhu jsem bezesporu považován za jednoho z nejupřímnějších vůbec. Natolik upřímného, že za mnou ostatní chodívají, aby slyšeli můj „upřímný názor“. Paradoxně, čím více po tom touží, tím méně upřímný názor zpravidla dostanou.

Upřímnost není vlastnost, ale zbraň!

Všiml jsem si, že byť se kolem mě pohybuje mnoho upřímných lidí, jen pouhá hrstka se vymyká natolik, aby si na tom nějakým způsobem (mohli) zakládali. Vlastně téměř nikdo. Já ano. S oblibou říkávám, že spíše než vlastnost, je upřímnost zbraň – někdy až hromadného ničení. Ani nespočítám, kolikrát se mi podařilo s dobrým úmyslem říct něco, co totálně odrovnalo / odložilo přátelství na několik měsíců či let. Někomu se to může zdát jako příliš vysoká daň, jenže ono základní charakteristikou „upřímných“ lidí je, že jim je to tak trochu jedno.

Během svého žhavého období testování efektů upřímnosti jsem si kontrolovaně prošel několika, pedem vytýčenými úrovněmi od „nulová“ až po „radikální“. Nulová = taková, kdy lidem říkáte jen to, co chtějí slyšet A co se jim líbí. Radikální upřímnost pak spíše připomíná společenskou sebevraždu, kdy strávíte jeden den – týden tím, že budete vyslovovat absolutně vše, co vás napadne bez jakékoli rozvahy či filtru. Byť to pro mě byla naprosto úžasná zkušenost plná svobody a vášnivých debat, je třeba mít vždy na paměti, že lidé jen málokdy chtějí slyšet, co si opravdu myslíte, většinou chtějí slyšet jen to, co chtějí slyšet a pro ty „upřímné“ to platí dvojnásob. Dříve jsem si například naivně myslel, že když si lidé řeknou o můj „upřímný názor“, tak ho opravdu chtějí slyšet a jsou na to připraveni – ZRADA – dnes už jsem mnohem opatrnější a až příliš pohodlně jsem si osvojil větu „neptej se, pokud si nejsi jistý/jistá, že chceš opravdu znát odpověď“.

Nepokládejte otázky, na které nechcete znát odpověď!

Zapomeňte nyní na veškerý balast, který jsem popsal výše, zapomeňte na škály upřímnosti, intenzity, situace, na všechno. Zamyslete se teď nad jedinou věcí…

Koho ve svém okolí považujete za nejupřímnějšího člověka…?

Máte?

Nyní si toho člověka pěkně chytněte pod krčkem a pokuste se zamyslet nad jeho/její posledním „upřímným“ projevem. Co ten člověk říkal?

Hodnotil…? Posuzoval…? Kategorizoval…? Říkal, co si myslí…?

Vsadím se, že vaše odpověď bude ano. Drtivá většina lidí, kteří jsou považovaní za upřímné, totiž dělají přesně výše zmíněné věci (a několik dalších) a věřte, že ještě do nedávna jsem na tom ani já nebyl o moc lépe. Všechny mají společný jmenovatel – takto upřímní lidé říkají, co si MYSLÍ. Souhrnně řečeno produkují svými ústy závěry svých myšlenkových procesů ať logických či nelogických. Takovéto názorové produkce jsou navíc zpravidla iniciovány nekontrolovatelným emočním podnětem, něčím, co zažehne onen oheň upřímnosti.

Děláš… Neděláš… Jsi… Nejsi… Chytré… Hloupé… Správně… Špatně… a mé nejoblíbenější „Já si upřímně myslím…“.

Na druhé straně stojí tzv. hysterky – použil jsem to schválně, abychom si rozuměli. Lidé, kteří na venek nejvíce projevují emoce. Pláčou, křičí, kopou, vztekají se, smějí se a jásají. Paradoxně tento typ lidí, zpravidla není považován za upřímné, jak jsem psal, jsou považováni za hysterky či labilní.

Lidská psychika je zázračný systém plný kouzelných zkratek a pojmenování pro všechno. Se schopností selektivního vnímání a ještě selektivnějšího jednání do té míry, že úspěšně dokážeme přebytkem jedné vlastnosti maskovat nedostatky jiné. A když se nám něco nelíbí, tak to prostě vy-ignorujeme – třeba nevědomě. Pro své účely to nyní nazvu pokrytectvím.

Upřímnost existuje v mnoha podobách a věřte, že to co obecně považujete za upřímnost, není ani zdaleka tak upřímné jak by mohlo. Pokud bychom tedy měli někoho nazvat skutečně upřímným, pak se musíme bavit o člověku, který má alespoň zdánlivě vyrovnané hodnoty upřímnosti myšlenkové a řekněme té duševní – citové (lepší slovo) a co je důležité… BEZ OHLEDU NA SITUACI. Je smutné, že většina lidí považuje za upřímné pouze ty, co říkají, co si myslí, ale ne ty, co dávají najevo, co cítí. A pokud nezvládáte ani jedno…

Nalijme si čistého vína, byť jsem považován za velmi upřímného člověka, pravdou bylo, je a bude, že to co a jak ve skutečnosti cítím, řeknu pouze lidem, kterým opravdu důvěřuji. To jen, abyste viděli, že i ve světě upřímných lidí je upřímnost mnohem více než jen pojem popisující projev názoru. 😉

V tomto duchu, pojďme společně upravit přezdívku pro upřímné lidi „co na srdci, to na jazyku“ na „co v hlavě, to na jazyku“.

Jak se to vlastně všechno stalo. Tady je odpověď velmi jednoduchá. Jako děti jsme měli k „pravé“ upřímnosti nejblíže. Postupem dospívání a sbírání informací, formování osobnosti jsme si selektivně volili, co je správné / špatné, vhodné / nevhodné a blaaa blaaa bla. Výsledkem jsou různé světy různě upřímných lidí. Děti nemají dostatečně vybudované filtry. Nejsou na tomto světě dostatečně dlouho, aby jim kulturně společenské normy znásilnily vnímání a projevy.

Co s tím? Platí to samé, co jsem psal dříve, v žádném případě vás nenutím, abyste měnili životní styl či uvažování. Jen, abyste si vyzkoušeli, jak to také může fungovat. Nehledě na to, ke které skupině se zrovna teď více přikláníte, příště, až vás někdo požádá o upřímný názor (nebo, když budete cítit tu nutkavou potřebu jej sdělit světu), pokuste se zapojit obě hemisféry a říct…

1. co za pocity to ve vás vyvolává, a teprve až poté…
2. co si o dané záležitosti myslíte.

(Velmi dobře se pak tato metodika tvaruje pro sdělování informací, na kterých vám velmi záleží, nebo těch, které jsou považovány za velmi citlivá témata.)

A vůbec největší radost mi uděláte tím, že se pak se mnou podělíte o výsledky vašich experimentů. 🙂

A pokud byste snad z nějakého zvráceného důvodu toužili po tom stát se v očích ostatních lidí skutečně upřímným člověkem a věřte, nenapadá mě jediný důvod, proč byste to sami sobě dělali, pak věřte, že to, co jsem dnes nastínil je jen krutou redukcí světa upřímnosti, kromě toho, co cítíte a co si myslíte, je totiž třeba ptát se i na to, kdy jste / nejste upřímní, jak moc jste / nejste upřímní v zaměstnání, jak moc jste upřímní k partnerům, přátelům, rodině a hlavně… sami k sobě. A to jsem vůbec nezmínil další obrovské větve – pozitivně mířenou upřímnost či křivdy z minulosti.

Mezi největší výhody upřímných lidí beze sporu patří to, že se nemusíte obávat toho, co si o vás myslí, oni vám to bez problému řeknou. Na druhou stranu je třeba zvážit, zdali ta daň, kterou za to platí v podobě vysoké polarizace svého okolí na „mám rád“ / „nemám rád“ není příliš vysoká.

Howk!